„Droboučkým osobitým písmem“ – Vzpomínka na Hermanna Grögera

V pozůstalosti olomouckého malíře Otakara Hudečka se před časem objevila útlá knížka povídek Björnstjerna Björnsona Mutters Hände a v ní – na třetí straně temně fialovým inkoustem jistou rukou vedený podpis Hermann Gröger. Kdo byl její dávný vlastník a čtenář?

O Hermannu Grögerovi, šternberském průmyslníkovi a otci malíře Kurta Grögera, se dovídáme především ze tří zdrojů: z popisu genealogie šternberské tkalcovské rodiny Grögerů (Josef Maliva, Kurt Gröger. Malba z let 1922 – 1937. Olomouc 1993), z katalogu šternberské výstavy Kurta Grögera  (Štěpánka Bieleszová, Kurt Gröger, Souvenir. Olomouc 2003) a hlavně z románu vnučky Hermanna Grögera, moravsko-švýcarské spisovatelky Ericy Pedretti, Nechte být, paní Smrti (německy jako Engste Heimat, Suhrkamp, Frankfurt n. M. 1995, česky Votobia, Olomouc 1997), v němž autorka vystupuje jako ´Anna´ a Hermann Gröger jako ´dědeček´. Příběh Eričina hledání domova je vzpomínkou na prarodiče protkán jako onou příslovečnou goethovskou červenou nití, jako lněné a bavlněné zboží z někdejší továrny Gröger & Co..

Dokáže ještě po letech, za literami psanými v záhlaví, vystoupit ušlechtilá postava majitele tkalcovny, vášnivého zahradníka, milovníka Goetha, Morgensterna i Šalamouna, muže, jehož vyhnání je páchnoucí skvrnou na novodobé historii Šternberka i Moravy? Snad se o to smíme pokusit, alespoň dnes, na Dušičky…

* * *

„´Červeně by měly krvácet, ne bíle,´ slyším dědečka a vidím, jak z kapsy kalhot vytahuje jeden z kornoutů plný semínek (které na zahradě vylupuje z vlčího bobu, když seschlé lusky začnou pukat) a vysévá lupiny podél okraje lesa. (…)

Dědeček se rozhlíží, dívá se na lesní půdu, na suché tlející listí, na kapradí, lišejníky, mechy, na vrásnění kamenů vyplněné trochou hlíny. ´Na kmeni, tamhle ten šedivý lišejník, parmelia acetabulum, terčovka.´ Dědeček zná všechny rostliny, Anna jich brzy zná také hodně, jejich latinské i německé názvy. ´Thamnolia vermicularis se jmenuje tadyhle ten šedobílý lišejník.´ Chodí spolu po lese, po polích a lukách, den co den prozkoumávají krajinu, tuhle nebo podobnou: horské pastviny, rozlehlé, jindy uzavřené prostory, louky lemované lesem nebo oddělené řadami stromů, dalekou vyhlídku na horská pásma, údolí v oparu, i ostře vykreslené hřebeny, jeden horský hřbet za druhým, tady směrem k Francii: tam se pohled stáčí dolů na údolí Moravy, na Šternberk, na Olomouc, na Hanou. (…)

V kapsách pláště a saka nosí dědeček malé sešitky, které mu kdysi zhotovila jedna z jeho dcer. Později knížečky sám svázal a opisoval do nich droboučkým osobitým písmem básně, které recitoval vnučce během každodenních ranních procházek. Z návrší od Kiosku shazuje král z Thule do hlubin zlatý pohár, na Ecce homo stojí bříza, Palmström skládá červený kapesník, ten, ´co dřív chtěl rozkládati. A kdo cit má, ten ho nezatratí za to, že se nevysmrkán vzdálí´. (…)

Dědeček umí Fausta zpaměti, také balady a všechny texty, které si kdy vypsal. (…) Anně je devět let, dokáže si už představit, že se tam Faust cítí jako cizinec a že mu nění do řeči. Dědeček ji nechává opakovat, co citoval:

´Lidé, ti arci častokráte

tupí, co nechápou. ´

Palouk v soumraku, koruny stromů se jasně rýsují proti nebi, za nimi vystupuje vršek, hory je sotva vidět.

´A na to, co ruší je a mate,

i je-li to dobré a krásné, jen bručí.

A pes by byl stejný? Též on na to kňučí?“

* * *

Dědeček odřezává odkvetlé stonky floxu, ukazuje Anně jak: krátkým, trochu šikmým řezem je pod špičkou seřízne ostrým nožíkem na šířku dlaně, tedy ne její, nýbrž své dlaně. Se svazkem stonků pak jdou ke skleníku, po několika schůdcích do vlhce teplého prostoru obrostlého popínavými růžemi. Jeho dolní polovina je v zemi, prostřední chodbička je vyhrabána v zemi, stěny jsou zpevněny cihlami. Dědeček brousí nůž smirkovým plátnem. Nůž má rukojeť z paroží, které se častým používáním ohladilo a vyleštilo, a dvě čepele – velkou, silnou používá v zahradě, tou menší ořezává tužky. Z každého krátkého stonku napřed opatrně odstraní lístky, až na čtyři nebo šest pod špičkou, a pak zasazuje stonky jeden po druhém do pečlivě připraveného záhonu, ´dvě třetiny písku, jedna třetina hlíny. Pěkně těsně vedle sebe, to se pak navzájem povzbuzují k tvorbě kořenů. Jednotlivé sazenice rostou pomaleji, musíš dávat pozor, aby neuhnily.´ ´Kam je zasadíme, až se zakoření?´ Na zahradě rostou floxy všech odstínů od červených, lila, růžových po bílé a bílé s červeným středem a naopak. Nejen floxy. Všechno, čemu se v našem podnebí daří, všechny rostliny, co jich člověk dokáže za celý život nasbírat a zkřížit a vypěstovat, to všechno kvete v téhle zahradě, od února až pozdě do listopadu. Nevidím už ani kousek volné půdy, a přece přepichují, sázejí dál, den za dnem. Ve skleníku jsou vedle floxů sazenice růží. Žlutá Maréchal Niel. ´Můžeš mi říct, jak se to píše? To byl muž, válečník? Jak se může takhle jmenovat něco, co tak sladce voní, něco tak dokonalého?´ Válka je za zahradní zdí, ve skleníku je Maršál ženské jméno, čajová růže. Rostliny mají většinou krásnější jména, i když jsou méně nápadné než Maréchal Niel: tymián a nevěstin závoj, černý bez, helleborus, trollius ledeburus, aquilegia, cosmea anebo, tam naproti u zídky, bujně se rozrůstající topinambury. Hlízy jsou chutné sladké. Jíme je rádi, ale babička je moc ráda nevaří. ´Protože potom -´ Bohužel má pravdu, pucáme. Co to znamená? ´Páchne to až do nebe.´ ´Kdyby nebylo nic horšího. Jsou jiné věci, horší, co dnes páchnou až do nebe.´

* * *

Babička naříká: ´Teď toho svého Fausta recituješ už i o půlnoci!

´Aj, s pokojem tě nechám rád;

i co tě vede: já se vtírat?´

´Zkouším, co ještě umím zpaměti.´ Na pravou stranu je ochrnutý, ukazuje jí. Mrtvice. ´Musím vyzkoušet, jestli si to všechno ještě pamatuju.´

´Úzkost mi, ďáble, pomoz ukrátiti;

co neodvratné zrychlit spěš!´

Jednoho letního večera, krátce po prvním záchvatu mrtvice, seděl dědeček se svým známým na lavičce před horskou chatou v Dolním Rakousku. Prarodiče tam byli pozváni na léto, protože se brzy ukázalo, že vídeňský byt, v němž u své švagrové nalezli útočiště, je po jejich příchodu příliš těsný. (…) Zády opřený o sluncem ozářenou prkennou stěnu, nechával do sebe pronikat teplo, pozoroval krajinu, jež se před ním prostírala, louku před domem, příkře spadající, lemovanou lesem, pasoucí se krávy, dole selský dvůr schovaný za ovocnými stromy a hory, pásma hor nad vysokými jedlemi rozevlátými větrem, údolí v oparu, hřebeny ostře narýsované na jejich pozadí, horské hřbety jeden za druhým daleko do širé krajiny: Zhluboka se nadechnout, zhluboka dýchat, radost bez konce. ´ Tak krásně jako tady mi ještě nikdy nebylo!´ řekl muži, který seděl vedl něho: trochu se mu prý točí hlava, jestli by prosím mohl zavolat jeho ženu. O několik minut později ho babička našla spícího, mrtvého.“

Erica Pedretti: Nechte být, paní Smrti. Votobia Olomouc 1997, s. 8-9, 85-89, 147-148. (Překlad Lucy Topoľská, Citáty z Fausta: Otokar Fischer a z Morgensterna: Josef Hiršal)

Reklamy

About dobryrub

samizdatčik

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

Kdo jsme

Tento blog vzniká pro olomouckou postsamizdatovou edici Rub. Omezený náklad, stlačené výrobní a distribuční náklady, ale entuziasmus a zajímavé texty. Co se nevejde na stránky svazků anebo co bude pouze bratrancem našich témat, tedy toho, co leží před námi, zde budeme zveřejňovat.

Adresa redakce
a administrace:
Rub
c/o David Voda
Železniční 586/7
779 00 Olomouc

E-mail: david.voda@volny.cz

Zprávy z redakce

Počitadlo návštěv

  • 13,875 hits

Vložte Váš email.

Přidejte 223 dalších sledujících

%d bloggers like this: