A je to pohyb těch, kteří se sem uvolili vstoupit… (Rub žije!)

Vitalie Rimbaud *albumen print  *circa 1890

Všem čtenářům blogu a příznivcům Rubu – zbyli-li jací – náleží omluva. Rub žije, ač těžce dýše pod tíhou hroudy vrubouna čili hovnivála. Óda od Osipa Mandelštama, jež měla vyjít do konce loňského roku, stále leží u překladatele. Alternativa se prozatím neprosadila. Redakce zvažovala vydat sličný esej Camusův dopis z Olomouce od Jiřího Látala, olomouckého romanisty, nebo také básně René Chara v překladu Zdeňka Frýborta. Avšak Zdeněk Frýbort již nestačil zareagovat na naše úpěnlivé dopisy o spolupráci. 4. dubna 2013 zemřel. Co zbývá ze snů a plánů vrubouna posvátného? Především třeba vydat Mandelštama: ceterum censeo Carthaginem esse delendam! Stálý přítel Rubu, Petr Mikeš možná pomůže s vydáním výboru z díla Patrizie de Rachewiltz, vnučky Ezry Pounda. Konečně připravujeme navázat spolupráci s legendárním Miloslavem Topinkou, který pro nás přeloží a edičně připraví Rimbaudiana, „totiž dva či tři dopisy Rimbaudovy matky /“vdovy“ Rimbaudové/ dceři Isabelle z května 1900, tedy léta po Rimbaudově smrti. Je to šílený nekrofilní horor, kdy se rozhodla osobně prozkoumat rodinnou hrobku, kde ležel Rimbaud, předčasně zemřelá dcera Vitálie a její otec.“ (Miloslav Topinka, e-mail z 6. 12. 2012)

Nakonec zbývá objasnit záhadu, co tak dlouho vruboun posvátný činil, že neměl čas na Rub. K tomu se mnoho hodí slova Věry Linhartové:

„Neříkám to bez obav. Jsme neustále v kyvadlovém pohybu mezi sebou samým a bližním. Ten, kdo se jednou vydal na cestu, nemůže nechat svého bližního, aby zůstal stát na místě, aniž by ho ztratil. Nabízí tedy bludnou cestu, vyznačenou pouze několika pevnými body, na niž může kdokoli vstoupit, ne aby ji jen prostě sledoval, ale aby jí dal nečekaný smysl. Otevřít společný prostor, jasně jej vyslovit, tak aby bylo možné se v něm buď poznat, nebo ztratit. Uniknout beztvárnu. A je to pohyb těch, kteří se sem uvolili vstoupit, co proměňuje náš původní záměr a vrhá světlo na naše vlastní úmysly. Obdržím jen tolik, co rozdám. Pohyb je mimoběžný a dar pouze s odstupem. Je jistá poutavá průzračnost, do níž se ukládají ojedinělé okamžiky našich všedních dnů. Listy tak velice lehké, zabarvené časem, který je míjí. Patina na nich jim neubírá hodnoty, dodává jim cenu. Poklady, které schraňujeme, nemohou být než pomíjivé.“

Věra Linhartová, Svěřit pod pečetí, 1982

(Foto: Vitalie Rimbaud, ca. 1890)

-red-

Reklamy

About dobryrub

samizdatčik

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Kdo jsme

Tento blog vzniká pro olomouckou postsamizdatovou edici Rub. Omezený náklad, stlačené výrobní a distribuční náklady, ale entuziasmus a zajímavé texty. Co se nevejde na stránky svazků anebo co bude pouze bratrancem našich témat, tedy toho, co leží před námi, zde budeme zveřejňovat.

Adresa redakce
a administrace:
Rub
c/o David Voda
Železniční 586/7
779 00 Olomouc

E-mail: david.voda@volny.cz

Zprávy z redakce

Počitadlo návštěv

  • 14 493 hits

Vložte Váš email.

Přidejte 223 dalších sledujících

%d bloggers like this: