„Jsem těžce a nevyléčitelně nemocný a okradený o jakoukoli možnost se nechat léčit. Nemám nic k jídlu. Žiji v bídě…“

NKVD_Mandelstam_verze

neznámému adresátovi

<Voroněž, začátek roku 1937>

<1>

<…>

Jsem těžce a nevyléčitelně nemocný a okradený o jakoukoli možnost se nechat léčit. Nemám nic k jídlu. Žiji v bídě. Všechny společenské organizace, též svaz spisovatelů, mě naprosto bojkotují.

Tento celkový obrázek se v posledních měsících tak vyhrotil, ačkoli moje voroněžské aktivity k ničemu nezavdaly nejmenší příčinu. Vše, co přede mnou ještě leží otevřeno je možnost, že bych po několikaměsíčním byrokratickém přetahování získal sociální výpomoc ve výši nějakých dvaceti rublů, jež by příslušela nějakému pobudovi bez jakékoli odvedené služební doby. Svaz spisovatelů k tomu uvedl (ústy profesora literatury Stojčeva): „Mandelštam by měl uskutečnit své právo na práci nějak a někde mimo Svaz spisovatelů.“ Oblastní oddělení NKVD mi však radí, abych se obrátil na Svaz spisovatelů.

<…>

<2>

<…> vysvětlil mé ženě:

„Mandelštam by měl přece uplatnit své právo na práci a své právo na léčbu tím způsobem jak je mu libo a tam kde je mu libo. Stavskij nám zakázal míchat se do záležitostí nečlenů svazu a zejména do těch začátečníků…“ Jako zakázaný spisovatel se nemohu přirozeně stát členem Svazu sovětských spisovatelů. /Předsednictvo Svazu spisovatelů (Moskva) neodpovědělo ani na jeden z mých dopisů a pokusů z mé strany./ NKVD během průběhu celého roku neodpovědělo na žádný z mých pokusů.

Vše, co nyní tady píši mi připadá jako šílenost či špatný sen, tak příliš je to v nesouladu se zákony Sovětského svazu a se zdravým rozumem. Nerozumím tomu proč administrativní zákaz koncem třetího a posledního roku svého trvání narostl u mě v rozsudek hladovění a bezdomovectví. Nerozumím proč moje nová práce nevytváří žádnou nápravnou služební dobu, pouze mě zpětně negativně drtí.

Systém nevměšování do mé situace mě ovšem učinil zpola žebrákem a zpola pobudou, a stydím se, když mě musí někdo doprovázet na ulici (sám už chodit nedokážu) a kolemjdoucí mě poznávají. Prosím Vás, zbavte mě této pohany.

<…>

<3>

<…> můj odvedený služební čas byl oblastním oddělením Svazu sovětských spisovatelů přiměřeně nasmlouván a jakási materiální podpora mi byla předsednictvem Svazu sovětských spisovatelů přislíbena a nabídnuta, abych mohl svůj všeobecný stav léčit, což jsem zdůraznil jako neproveditelné, protože všeobecný stav se provádí přes zprostředkování toho či onoho zvláštního modu a jako takový mi jej nikdo nemohl ani nemůže přidělit.

Pracuji dál, také v první polovině roku 1936, i když jsem několikrát ze slabosti upadl na ulici a kolemjdoucí mi museli pomoct na nohy. Spolupracovníci různých kulturních institucí města Voroněž byli svědky celé řady záchvatů, jež jsem utrpěl, stavů ztráty vědomí, zástavy srdeční aktivity atd. Žádná z organizací mi žádným způsobem nepomohla. Veškerá lékařská pomoc se omezila na kafrové injekce v nejakutnějších chvílích. Městské ambulatorium mě převedlo jako uznaného invalidu dle obvyklého řízení na důkladné vyšetření, avšak můj zaměstnavatel – voroněžské městské divadlo mě propustil z práce k 1. srpnu s ohledem na skutečnost, že jsem již několik měsíců prakticky nebyl schopen práce.

Od podzimu 36 vzal můj stav ve Voroněži ten nejhorší obrat. Zde přesná charakteristika tohoto stavu: nezávisle na tom zda jsem nemocen či zdráv, nedokážu již sehnat ve Voroněži naprosto žádnou, absolutně žádnou práci. Stejně tak žádnou, absolutně žádnou práci nezíská má žena, která se mnou žije.

<…>

<4>

<…> Normálním stavem je pro mne těžká záducha, strastiplně ztížené dýchání a nepravidenost pulsu při jakémkoli napětí či námaze, což začíná běžnou chůzí.

V dobře vybaveném sovětském městě – ve Voroněži – před očima mnoha pasivních svědků vypadávám z každého sociálního rámce a jsem fakticky nejen administrativně zakázaný občan, který navíc pozbyl schopnost pracovat, nýbrž lidský fantom, jehož zánik bude potvrzen všeobecnou pasivitou.

Musím Vás varovat, v případě pasívního postoje co se mne týče budu opět mechanicky dodán do nemocnice ovšem už předem ve stavu blízko agonie. Věci by se měly nazývat pravými jmény.

<…>

[Ossip Mandelstam, Du bist mein Moskau und mein Rom und mein kleiner David. Gesammelte Briefe 1907–1938, Zürich 1999, s. 260–263.]

-překlad D.V.-

Reklamy

About dobryrub

samizdatčik

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Kdo jsme

Tento blog vzniká pro olomouckou postsamizdatovou edici Rub. Omezený náklad, stlačené výrobní a distribuční náklady, ale entuziasmus a zajímavé texty. Co se nevejde na stránky svazků anebo co bude pouze bratrancem našich témat, tedy toho, co leží před námi, zde budeme zveřejňovat.

Adresa redakce
a administrace:
Rub
c/o David Voda
Železniční 586/7
779 00 Olomouc

E-mail: david.voda@volny.cz

Zprávy z redakce

Počitadlo návštěv

  • 14 495 hits

Vložte Váš email.

Přidejte 223 dalších sledujících

%d bloggers like this: